**Vítej**

Zajíc polní

(Lepus europaeus)

Zajíc má v přírodě řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nejlépe se mu běží do kopce, protože má zadní běhy delší než přední. Loví ho hlavně jestřáb, výr a orlové. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn.

Proti jejich útokům ze vzduchu je zajíc naprosto bezbranný a nedokáže jim uniknout ani na delší vzdálenost. Liškám a psům se pokouší uniknout rychlým během a neustálým kličkováním a prudkými odskoky. Napadený nebo chycený zajíc se ozývá hlasem strachu, úzkosti a bolesti. Myslivci říkají, že hlasitě naříká a vřeští. Vřeštění zajíce jsem nahrál na sokolnickém lovu, když vypuštěný jestřáb chytil do spárů prchajícího zajíce. V přírodě na daleko slyšitelné naříkání zajíce citlivě reaguje liška. Toho často využívají myslivci a umělým zaječím "vřeštidlem" přivábí lišku na dostřel.

Zajíc polní je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců. Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami.

Měří 50 až 70 cm,

Váží mezi 2,5 a 6 kg.

Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak - poněkud řidčeji - v lesnatých oblastech.

Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci.

Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků.

Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.

Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru.

Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.

Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami "umývá" obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz.

Ve svém území má zajíc několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou. Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.

V době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období vzájemně vážně ublíží.

Zajíc je typickým býložravcem. Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z potravy.

Díky změnám v krajině, ubývání zeleně, zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře.